Buďme k sobě upřímní. Je důležité být emapaitcký a umět myslet za druhé. Ne každý to však umí. Z toho důvodu se velmi často zamýšlím, co bych od trenéra parkouru očekával, být já rodič. Očekával bych, že bude férový a že sám zvládá to, co učí mé dítě. Očekával bych, že mé dítě po půl roce/roce chození na parkourový kroužek udělá aspoň malý posun. Tempo každého z nás se liší, samozřejmě, ale aby tam byl aspoň trochu vidět nějaký posun. A co je hlavní, aby je to bavilo a na kroužek se těšili.
Proto není žádná hodina stejná, žádná lekce není 10x opakovaná, jak to někde bývá. Alespoň ne tak, aby to děti vnímaly a kroužek je začal nudit. Existuje nekonečné množství způsobů, jak se naučit jednu věc. Jen ho musíme objevit. Dává to přeci smysl ne? I v parkouru samotném pohyby a prvky, které se teď spolu s dětmi učíme, existují už miliony let. Nikdo nedokáže vytvořit pohyb. Ten už přeci existuje a my je pouze objevujeme a snažíme se je pochopit.
Možná že i tento přístup, se kterým přistupuji k našim lekcím, je důvod, proč se děti opravdu raketovým tempem zlepšují a nedělají pouze pohyb, ale i ho chápou.
Někdy se mi na lekci stane, že se opravdu i rozpovídám a ano, přiznám se, kradu tímto čas, který by mohli využít skákáním a trénováním. Neodpustil bych si ale, kdyby děti jen bezhlavě zkoušeli techniky a každý skok opakovali tu stejnou chybu.
Stejně tak jako já, když jsem se 6 let zpět i já sám učil některé tyto prvky, o které se teď pokouší oni.
A právě proto, že vím jaké to je. Neustále dělat ty samé chyby a nemít u sebe nikoho, kdo by mi pomohl se jim vyvarovat. Tak se právě kolikrát radši pozastavím a opravdu se snažím, aby děti pochopili co se stane, “když přitáhnu kolena k hrudníku a ne hrudník ke kolenům”. Že i taková drobnost, nad kterou by se neznalec parkouru ani nepozastavil, jim dokáže pomoci natolik, aby při “backflipu” (= salto vzad) nedopadali na kolena, či hůř, ale s jistotou mohli říci, že salto technicky zvládají na jedničku.
